Bitef

osnovnim kádrom. Ovde je još značajniji podatak da se jedan glumac presvlačio i u predstaví igrao nekoliko epizodnih uloga. Ni jedan od Sekspirovih tekstova ne poseduje u originálu popis dramskih likova; ispisujemo dakle iz tog malog Hamleta samo uloge glavnih likova, kojima, bez sumnje, pripadajú obe porodice i Horacio, kao i uloge Glumaca, i to četiri, kao što odgovara potrebi see ne übistva kralja Gonzaga i minimal nom sastavu ranih tjudorovskih glumačkih trupa, dakle starije pozorišne institucije, koja je u Hamletu našli kana. Ovoj četvorici Glumaca dodajemo sve ostale uloge. Ujedinjujuči veci broj epizodnih uloga u glumačkoj trupi, ne trudimo se da samo pasivno rekonstruišemo jedan od principa elizabetanske predstave nego da njegovim oživljavanjem i konkrétno, to jest pozorišnim načinom, rešimo sukob izmedu istorijskog i modernog, što je zadatak svaké režije klasične drame. Napominjemo i nešto još značajnije: glumci, pozorište, igra - imaju u ovoj drami tako bogatu izražajnu frekvenciju kao ni u jednom drugom Sekspirovom delu: ni u jednom drugom komadu nije tako izrazita ona karakteristično elizabetanska i šekspirovska dijalektika slikajuéeg i naslikanog pozorišta i sveta iluzije i stvarnosti. Time čemo, nadamc se, dirnuti u sam nerv estetičke, stilske, ali i filozofske osnove ovog ko-

maria, kóji u svojoj maloj verziji ne gubi ni u složenosti, ni u veličini: samo se suština u njoj razgoličuje u švom strogom - opet u šekspirovskom smislu - naivnom kontrastu. □

Malý Hamlet Hamlet, ta povéstná sfinga shakespearovské interpretace, je ze všech Shakespearových her výrazné nejrozsáhlejšíd: svými tremi tisíci deviti sty a jedním poctivé spočítaným fádként je dvakrát delší než Komedie omylú, Macbeth a Bouŕe, tedy než hry, které se ostatné v moderních inscenacích beztak ješté drobné proškrtávají. O to vzácnéjšf je prevedení úplného textu Hamleta. Z Angiié pfichází první zpráva o ném až roku 1900, s tím, že predstavení trvalo pét hodin; není divu, že tento experiment našel málo následovatelú. Zvláštni dúvod v pfípadé Hamleta je v tom, že tato nejslavnéjší tragédie není z hlediska výstavby syžetu právé nejdokonalejší; nčkde ve tretí četvrtinè se znatelné propadá, a sem také obvykle miri červená tužka režijné dramaturgických škrtú. Komu by laková poznámka pripadala jako ka-

cíŕské porušení literárni svrchovanosti geniálniho dramatu, tomu nezbývá než pfipomenout, že lakový pojem byl alžbétinskému divadlu a Shakespearovi zvlášté zcela neznámý, a že autenticita téchto textú v té integrite, ve které jsou dnes vydávány a pfekládány, je silné problematická; vždyť jde, právé u nejvétších Shakespearových tragédií, jako je Hamlet a Král Lear, ješté výraznéji o editorský soubor všeho nebo toho nejlepšího nebo toho nejrozumnéjšího (kdo si to však troufá rozhodoval?), co se k dané hre vydavatelsky zachovalo. S naprostou jistotou nelze tvrdil téméf nie, ale je, dále, velmi pravdépodobné, že Shakespearovy hry se zachovalý v dvojí podobé: buď (zhruba) v té, v jaké je svému souboru pfinesl, anebo (zhruba) v té, v jaké byly pak hrany: to by také vysvétlovalo značné kolísání jejich rozsahu. Není dúvodu si myslel, že obé podoby jsou nezbytné totožné, a rozšírený je ostatné názor, že Shakespeare své hry pro potreby nových inscenaci, nové doby i nového publika pfepra'covával, tak jako pfedélával hry jen o málo starších autorú; autorská nedútklivost a nedotknutelnost dramatického textu byla alžbétincúm až na výjimky neznámá. Na Hamletovi je snad všecko sporné. Ale pieci se jen odvážme tvrdil, že v té úplnosti, která je známá z moderních knižních vydání, se nikdy ne-