Bitef

hrál: to Ize doložil pfímými dúkazy v detailech,a !e také nepfímými dúkazy v celku, a právé jeho kromobyčejnou délkou. Na druhé strané existuje takový text Hamleta, který se velmi pravdépodobné hrál, i když možná ve zvláštních podmínkách. Tento kontrast je protikladem dvojího vydám', takzvaného dobrého (druhé kvartové vydám' z roku 1604 a foliové vydání v Shakespearových dramatických spisech z roku 1623) a takzvaného vydání špatného, reprezentovaného prvním kvartovým vydáním z roku 1603. To je jedno z povéstných nvydání pirátských, to znamená lakových, k nimž došlo asi bez védomí majitele textu, to jest souboru dovadla, který se z konjunkturálních dùvodû predčasnému vydání bránil. Jakou postranní cestou získal nakladatel takový text, je dodnes diskutováno; naivní je starší predstava, že stenografickým zápisem pri predstavení; spíše byl z divadla po částech vynesen herci a celek rekonstruován - úplný text, který existoval ve dvou tfech exempláŕích, nebyl dostupný každému a byl jisté pečlivé stŕežen. Odtud špatná literárni kvalita lakových textú, stupňovaná ješté nepečlivostí nakladatele. Ale, na druhé strané, vystupuje tu proti jejich literárni porušenosti a neautentičnosti jejich osobitá kvalita divadelní, která je divadelní autentické pŕinejmenším velmi blízká: jsme takŕka v po-

kušení prohlásit, že kvarto špatné z literárnfho hlediska múže být po čertech dobré z heldiska divadelního. U Hamleta mohly být touto nelegálni cestou zkráceny či porušený jednotlivé dialogické pasáže, Fortinbras zkreslen na Fortenbrase, Rosencrantz a Guilderstone na Rosencrasta a Gilderstona, ale sotva se tak už vysvétli zámená jména Polonius na Corambis, natož tepr v pŕídavek nékterých dialogú, zmény v kompozici, v motivaci a charakterizaci nékterých postav, které nota bene vùbec nelze označil za zmény k horšímu. Úvahy nad tím, zda jde o pozústatky takzvaného Urhamleta, pfisuzovaného Kydovi, nebo o verzi už veskrze shakespearovskou, nepatrí do divadelního programu, ale do odborného pojednám'. I kdyžpfedkládáme tento text, jen míné krácený, české verejnosti poprvé, nejsme první, koho uhranula jeho divadelní dráždivost: sotva vyšel pfetisk tohoto prvního vydaní Hamleta (podtrhnéme, že Shakespearova, podie púvodního titulního listu), vyjádŕil svoje nadšení nad ním William Poel, zakladatel moderní anglické shakespearovské režie, slovem i skutkem, když jej roku 1881 inscenoval. Dodejme, bez dùkazù, prostou a rozumnou hypotézu, že jde o malou verzi vclkého Hamleta, feknéme pro potrebu zájezdových predstavení. A domýšlejme dále. Vyspélé alžbétin-

ské herecké soubory mívaly asi deset základních hercù. Rezidentní spoločnosti mohly si najímat další výpomocné herce pro drobnéjší role, ale tlupy kočovné a kočujíci musely se pravdépodobné obejít jen se základním kádrem. Zde ješté vice platí poznatok, že jeden herec vystfídal a odehrál v prubéhu predstavení nékolik rolí epizodických. Žádný ze shakespearovských textú není púvodné opatŕen seznamem dramatických osob: vypisujeme tedy z tohoto malého Hamleta rovnou role pro pfedstavitele základních postav, kterými jsou bezesporu príslušníci obou rodín a Horacio, jednak role Hercû, a to čtyfi, jak odpovídá potfebé hry o zavraždení krále Gonzaga, i rainimálnímu složení raných tudorovských hereckých skupín, tedy starší divadelní institucionalité, která je v Hamletovi zobrazená; térato čtyŕem Hercùm pfidélujeme pak všecky ostatní role. Sjednocujíce vétší počet epizodických rolí na bázi herecké skupiny, nepokoušíme se jen pasívné rekonštruoval jeden z principú alžbétinské inscenane, ale jeho oživením produktivné a konkrétné, to jest divadelním zpúsobera fešit napétí mezi historickým a modernini, které žádná soudná inscenane klasického dramatu nesmi zrušil, ale musí pfedestn't. A co je dúsažnéjší - dávame tak prúchod poznání, že herci, divadlo, hra maj í v tomto dramatu tak bo-

hatou významovou frekvenci jako v žádnérn jinérn shakespearovské™ díle; v žádné díle: v žádné jiné hre není tak nápadná ona charakteristicky alžbétinská a shakespearovská dialektika zobrazujícího a zobrazovaného, divadla a svëta, iluze a reality. Tím domníváme se sahat na sám nerv estetické, štýlové, ale i filozofické podstaty této obtížné hry, která ve své malé verzi netratí ani na složitosti, ani na velikosti: jenom se podstata v ní obnažuje ve své pfíkré v zase v shakespearovské™ smyslu naivní protikladnosti. □